Zpravodaj pro římskokatolické farnosti Boskovice, Svitávka a Knínice u Boskovic
Číslo 6, ročník 8
Vyšlo 6.6.2010
Zvláštnost
Vždy na konci měsíce června probíhá jáhenské a kněžské svěcení. Několik mužů je vysvěceno na jáhny nebo na kněze. Je to většinou taková velká akce a ti, kterých se přijetí této svátosti týká, jsou tak trochu považováni za výjimečné, zvláštní, někdy i trochu za exoty. Proč? Protože způsob kněžského života se jeví jako jiný, zvláštní, možno dokonce říci nenormální. Ale proč? Proč by tento pohled měl být?
Když se zamyslíme nad tím, co je normální, můžeme se ptát: Je manželství normální? Je normální žít sám? A co je vlastně normální? Pokud je normální to, co je většinové, pak každá menšina je nenormální. Pak je nenormální každý ředitel firmy (protože je menšinou ve firmě), pak jsme i my jako křesťané nenormální (vždyť nás je pár procent), pak je nenormální mnoho jiných věcí a povolání.
Pro církev je jakákoli služba – a platí to i pro službu kněze – normální. Protože církev ji naprosto obyčejně potřebuje. Stejně tak je běžné, že v církvi jsou mučedníci, je tu stav panen apod. Pro život církve to tedy není žádná zvláštnost. Ano, máme tu jednu nenormálnost, a tou je hřích.
Až tedy na konci června uslyšíte, že ten či onen se stal knězem, klidně řekněte: “Vždyť je to běžné.” Možná ulehčíte rozhodování těm, jejichž života se to může týkat a přitom jim to připadá jako zvláštnost.
Miroslav Šudoma
Musica Sacra Brno
Římskokatolická farnost Boskovice
pořádají
SBOROVÁNÍ
2010
13. nesoutěžní přehlídka pěveckých chrámových sborů
boskovického regionu
Neděle 6. června 2010
kostel sv. Jakuba Boskovice
od 15.00
Z kalendáře farností
|
Matriky vypravují
K ř t y
| ||||||||||||||
S v a t b y
| |||||||
P o h ř b y
| ||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
Jak jste přispěli během postní doby
postní snažení - postní almužna
| ||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
Drobné zprávy
Z farní knihovny
Anselm Grün: JSI POŽEHNÁNÍM
Autor, nám dobře známý benediktinský mnich, se v knížce snaží podělit o své zkušenosti s žehnáním a klade si otázku, proč dnes roste potřeba získat požehnání.Tak jako se dítě rozvíjí pouze za předpokladu, že se může stále ujišťovat o přítomnosti milující osoby, tak i dospělý člověk potřebuje v požehnání opakovaně zakoušet setkání s milujícím Bohem. Žehnat je oprávněn každý křesťan, a protože je sám Bohem požehnán, stává se také požehnáním pro druhé.
Vydalo Karmelitánské nakladatelství v roce 2004
KLÁVESNICÍ MEZI NEBEM A ZEMÍ
Velmi zajímavý počin, kdy z 30 000 příspěvků z webu signaly.cz bylo vybráno asi 40 příběhů vypovídajících o životě člověka od početí do smrti, vlastně i po ní. Na konci každého příběhu je mailová adresa autora, na které se dá najít jeho další tvorba.
Plzeňský biskup František Radkovský knížku hodnotí takto: “Ta kytice myšlenek, postřehů, zážitků je fascinující. Dává nahlédnout do nitra autorů s otevřeností vlastní blogům a mladým lidem. A pro mne, zástupce generace, která prožila mládí bez mobilů, mailů a hlavně bez svobody, která by zaručovala, že je možné veřejně a přitom otevřeně a důvěrně mluvit a psát o Bohu a Božím světě, je to krásná příležitost nahlédnout do světa dnešní mladé generace. Nechybí jim otevřenost vůči Bohu, upřímnost a velkorysost v konání dobra. Kéž je tato knížka inspirací ke stejným postojům všem, kterým se dostane do rukou.”
Vydalo nakladatelství Cesta v roce 2010
Připravila Marie Zvěřinová
Kaple Panny Marie na Bělé
V pátek dne 26. července 1861 ráno hned po 4. hodině jel pan kaplan Boskovský Libor Scholz s příležitostí (zapůjčeným povozem), od p. hraběte Mensdorffa k tomu věnované, do Olomouce, aby přivezl odtud relikvie bl. Jana Sarkandra, bývalého faráře Boskovského.
V sobotu odpoledne pohyboval se v dobrém pořádku průvod z chrámu Páně s vlajícími ve vzduchu korouhvemi svatému mučedníku vstříc touže cestou, kterou před mnoha lety k zármutku a žalu svých farníků do Holešova se odebíral. Veliké množství lidu hrnulo se na předměstí Bělou v stranu k Olomouci, kdež na prostranném něco povýšeném místě postavilo město oltář, kterýžto pak okrášlen byl obrazem představujícím umírání Josefa, pěstouna Ježíše Christa, a vkusně rozličnými věncemi od mládeže Boskovické ozdoben. Zde se čekalo, neb na tomto místě kde budoucně má stát na památku této události zvonice čili kaplice, měly ostatky blahoslavencovy uvítány a převzaty býti. (Podle Procházka 1861/1107-1118 s ponecháním původního slohu, zkráceno.)
Tento záměr potvrzuje i zápis v městské kronice : “...na podzim mají se na tom místě, kde oltář na předměstí Bělé stál, dvě lípy zasaditi, a budoucího roku bude prý vystavena kaple neb zvonice ke cti bl. Jana Sarkandra, neboť kostelního zvonění z Boskovic tam pro vzdálenost neslyšeti, anebo postaví se tam nějaká socha téhož sv. mučedníka...”
Stavba kaple byla povolena rozhodnutím obecní rady z roku 1872, i když snad jen náhodou. Rada konstatovala, že “...místo kašny na náměstí, poněvadž se k ní voda docílit nemůže, postaví se kaple na Bělé...”
Kaple byla postavena roku 1873 a zasvěcena blahoslavenému Janu Sarkandrovi. Tvoří výrazný architektonický prvek v okolní zástavbě rodinných domků v části Boskovic zvané Bělá (lidově též Mazurie). Volně stojící kaple je do ulice otočena vchodem, k segmentovému závěru kaple je přistavěna čtyřboká věžička se zvonkem.
Roku 1913 byl “pro kapličku bl. Jana Sarkandra v Sušilově ulici” koupen nový zvonek.
Roku 1998 byla provedena celková rekonstrukce kaple a instalováno elektrické zvonění.
Přestože historické zápisy hovoří o kapli postavené ke cti blahoslaveného Jana Sarkandra, ve Státním seznamu památek je zapsaná jako “kaple Panny Marie Bolestné u potoka Bělá”.
Jan Jelínek, Boskovice: Kaplička na Bělé
Kaplička na Bělé na nocleh večer
milounká stavba hlásek má veselý
zacinká zvonečkem zvuk stříbrem ražený
lidem hned zrána u tebe kapličko
v poledne k obědu večer bych klečel...
Použitá literatura :
Mlateček, František : Kaple Panny Marie; In : Církevní objekty v Boskovicích a blízkém okolí – strojopis, uloženo v archivu autora; Boskovice 1986
Mlateček, František : Svatý Jan Sarkander, kněz, na kterého by Boskovice neměly zapomenout; Strojopis, podle literatury sestavil Ing. František Mlateček, Boskovice, 2009
Procházka, Matěj 1861 : Život blahoslaveného Jana Sarkandra, mučedníka; Bibliotéka životů svatých, vydávaná Dědictvím sv. Cyrila a Metodia, číslo 6 na rok 1861; Brno 1861
Vlastivědné listy Boskovicka ročník 3, číslo 2, červen 1970, str. 1 (zde báseň J. Jelínka)
Vybral: Ing. František Mlateček
Rozhovor
V sobotu 29. 5. 2010 se v našem kostele uskutečnila salesiánská slavnost, a to sliby salesiánů - spolupracovníků. Sjela se k nám široká Salesiánská rodina a mimo jiné také současný provinciál P. František Blaha, SDB, rodák z nedalekého Sulíkova. Při té příležitosti jsem se ho zeptala na několik otázek.
V červnu končí tvoje šestileté období tvého “šéfování” salesiánské provincii. Čím tě tato služba obohatila?
Největším obohacením pro mě bylo, že jsem mohl poznat všechny spolubratry salesiány. Velkým obdarováním pro mě byla setkání s mnoha starými salesiány. Alespoň jeden příklad: Když mi osmdesátiletý Jaroslav Horník z Opatova, sudetské farnosti, kde chodí do kostela jen hrstka věřících, řekne: “Vstávám ráno v pět hodin, posadím se na postel, přehodím jednu deku přes ramena, druhou přes kolena a začnu žehnat. Mám celý seznam těch, kterým žehnám. Zabere mně to půl hodiny – a takto to dělám už deset let...” V té chvíli si uvědomuji, že kdyby nebylo takových “neviditelných” lidí, kde by byl svět. Za velký dar považuji i milost, že jsem mohl být u dvou umírajících spolubratří, když naposledy vydechli. Pro mě to byly chvíle, kdy jsem si mohl uvědomit, co je v životě důležité, a co ne. Povzbuzením pro mě byli mladí spolubratři, kteří i přes složitost doby dokážou jít za svým povoláním. A někteří i zaslechnou povolání do misií a jsou ochotni na ně velkoryse odpovědět (jeden odešel do Zimbabwe, druhý se chystá do Bangladéše). Mohl jsem se seznámit se všemi komunitami a salesiánskými díly v Česku a Bulharsku, která salesiáni zřizují nebo na nich působí (farnosti, volnočasová střediska mládeže, nízkoprahové kluby mládeže, škola JABOK, nakladatelství Portál, další díla mediální komunikace, teologické fakulty, gymnázia, misijní volontariát atd.) – a díky tomu poznat celou armádu zaměstnanců, dobrovolníků, animátorů, členů Salesiánské rodiny po celé republice. Ti všichni hledají způsob a cestu, jak se přiblížit k mladým lidem dnešní doby, jak jim pomoci na cestě zrání a nalezení smyslu života, jak jim umožnit setkání s Ježíšem Kristem, protože na to mají právo. Jsem vděčný i za setkávání s provinciály okolních provincií, evropská shromáždění i za možnost být v roce 2008 na dva měsíce na generální kapitule s 230 zástupci salesiánů z celého světa.
Co bys rád předal svému nástupci?
Rád bych předal jednak asi právě tuto zkušenost s velkým hnutím dobrých lidí kolem salesiánského díla, kterých si velmi vážím, a jednak vědomí, že církev a salesiánskou kongregaci řídí především Bůh. Když jsem na toto druhé zapomínal, tak se mi příliš podlamovala kolena. Být představeným může být jen pokorná služba postavená na důvěře.
Kde budeš působit po předání služby provinciála, jaké máš před sebou úkoly?
Službu provinciála předávám 26. června, do konce prázdnin bych měl být v Praze, pak bych si rád udělal pěší pouť (ještě nevím přesně kam) a po návratu mám nastoupit do Ostravy, zapojit se do tamního díla (je hodně zaměřeno na Romy) a stát se delegátem pro sociální komunikaci v rámci salesiánské provincie (trochu podporovat a koordinovat nakladatelství Portál, Bosco Media Centrum, Leoše Ryšku v TV NOE, dětský časopis Nezbeda, Salesiánský magazín, webové stránky…).
Studoval jsi na boskovickém gymnáziu, jak vzpomínáš na toto období? Čím ti jsou Boskovice blízké?
Protože pocházím ze Sulíkova, měl jsem se v krásném městě Boskovicích i narodit. Bohužel se tenkrát v porodnici malovalo, tak jsem se narodil ve Svitavách. Když jsem se jako dítě seznámil s životopisem svatého Jana Boska, tak jsem si dlouho myslel, že Boskovice jsou pojmenovány po něm. Čtyři roky (od 13 do 17 let) na gymnáziu byly pro mě nesmírně důležité jednak proto, že jsem poprvé mohl vykročit z rodné vísky s 200 obyvateli, ale hlavně že jsem zde poznal řadu velmi moudrých profesorů (Josef Dohnálek, Alice Mezerová…) a mezi spolužáky hodně dobrých kamarádů a přátel.
Někteří možná vědí, že i tvůj bratr Honza je salesiánem, kde působí?
Brácha je již deset let salesiánským knězem a působí v provinciálním domě v Praze-Kobylisích. Vedle výpomoci ve farnosti je ředitelem Salesiánského divadla a ekonomem kobyliského komplexu.
Dnes jsi přijímal sliby salesiánů spolupracovníků, můžeš nám je přiblížit?
Pokud mám přiblížit salesiány spolupracovníky, tak jde o další skupinu Salesiánské rodiny, kterou vedle zasvěcených salesiánů a salesiánek (Dcer Panny Marie Pomocnice) založil Don Bosco. Jsou sdružením křesťanů (jakýmsi salesiánským “třetím řádem”), kteří chtějí v salesiánském stylu společně pracovat pro druhé, zejména pro mládež. V naší vlasti je asi 580 spolupracovníků v 29 místních společenstvích. Většinou žijí v manželství, jsou zaměstnáni v občanských povoláních a svůj apoštolát kromě rodiny a zaměstnání vykonávají ve farnostech, při katechezi dětí, přípravě snoubenců, manželských setkáních, v centrech pro rodinu, dětských domovech rodinného stylu, ve veřejném životě a politice atd.
Specifický každodenní způsob života víry salesiána spolupracovníka má být podle stanov charakterizován dvěma postoji:
“Vnímat Boha jako Otce a Lásku, která zachraňuje; potkávat v Kristu Ježíši, jednorozeném Synu, dokonalého Otcova apoštola; žít důvěrně s Duchem svatým, animátorem Božího lidu ve světě;
žít vědomě své povolání a konkrétní poslání; přispívat ke spáse mládeže; angažovat se ve stejném poslání k mládeži a lidovým vrstvám jako Don Bosco.”
V čem spatřuješ smysl laiků zapojených do různých hnutí a napojených na různé řeholní rodiny pro společnost a církev v dnešní době?
Každý křesťan, který objevil svou víru v Ježíše Krista jako dar, se současně sám stává darem pro druhé. Každý povolaný v církvi se stává poslaným, ovečka pastýřem… Každý je povolán stávat se – v evangelní terminologii – světlem, solí a kvasem. V tom je nezastupitelná a originální úloha každého z nás. Pokud věřící objeví povolání do konkrétního společenství či hnutí, která se zpravidla nechávají inspirovat některým ze světců, a dokážou i přes lidské limity a nedorozumění spojit síly a nechat se vést Duchem, tak se stávají velkým požehnáním pro své okolí. Je to jak s husami. Díky společnému letu ve tvaru písmene “V” prý urazí o 71 % delší cestu, než kdyby každá letěla sama.
Za rozhovor děkuje Iveta Nečasová
Cesta za kardinálem Špidlíkem
Když jsme se v neděli po pohřbu kardinála Špidlíka s naším manželským společenstvím společně sešli na nedělní kavárně a hovořili o zážitcích z tohoto rozloučení, většina zúčastněných si povzdechla, že neměla možnost se s otcem kardinálem rozloučit v tichosti a soukromé modlitbě. Protože není u nás těžké věci napravit, hned vzešel návrh se na Velehrad znovu rozjet. A tak se nás v neděli 30. května krátce před osmou hodinou ranní sešlo u fary 36 účastníků – to je už na farní autobusJ a společně jsme vyrazili směr Velehrad.
Ranní cesta přes Brno byla rychlá a již o půl desáté jsme stáli před bazilikou na Velehradě. Tam probíhaly poslední přípravy na první svaté přijímání dětí místní farnosti. V tomto kraji děti přistupují k této události obzvlášť slavnostně, převážně oblečené do slavnostních krojů a za doprovodu dechové hudby. Samotnému doprovodu mše svaté - dechové hudbě společně s varhanami - patří velké uznání. Snad poprvé jsme slyšeli soulad a jednotu jak varhan, tak dechovky. I náš varhaník Jirka Pohl vyslovil pochvalu.
Po mši svaté jsme se odebrali do královské kaple, kde je vystavena rakev s ostatky kardinála Špidlíka. Společně jsem se pomodlili a položili kytici u rakve. Poté každý z nás měl možnost setrvat v tiché modlitbě u našeho rodáka. Jsou to zvláštní chvíle ticha a usebrání naplněné poděkováním za život otce Špidlíka.
Nedělní oběd jsme prožili společně v poutním domě Stojanov. Ten mají na starost řádové sestry sv. Cyrila a Metoděje, které nám připravily výborný oběd, který si pochvalovaly hlavně mamky, neboť jak svorně tvrdí, nemusely vařit. Děti objevily nedaleko poutního domu dětské hřiště. Tam jsme se postupně všichni přesunuli a v různých prolézačkách, skluzavkách se vyřádily i hodně odrostlé děti. Všechny děti projevily přání mít takové hřiště na faře. (V tomto případě by naše kostelní sbírky měly asi více šustit než cinkat J )
Nedělní odpoledne jsme strávili v archeoskanzenu v Modré (www.archeoskanzen.cz), který mapuje období Velkomoravského sídliště středního Pomoraví z 9. století. Ve skanzenu je postaveno typické obydlí té doby se vším, co tehdy patřilo k životu. Takže tu volně pobíhají domácí zvířata, a tak některé maminky běhaly za svými dětmi, které se naopak snažily dohnat např. prasátka či kozy. Dle mého maminky z tohoto byly více unavené než jejich děti a zvířata dohromady a byly rády, když jsme se vydali ke kostelíku sv. Jana Křtitele.
Ten se nachází v těsné blízkosti základů původního kostela ze začátků 9. století, tedy z doby christianizace Slovanů. V tomto kostele, který byl postaven nedávno a má ukázat původní stavbu ve svém slohu, jsme si společně zazpívali a pomodlili se za naši farnost a již za postupně sílícího deště se rozjeli směrem domů.
Odjížděli jsme s vědomím toho, že naše farnost má právě díky otci Špidlíkovi, který bude pochován za hlavním oltářem velehradské baziliky, větší pouto k této kolébce našeho křesťanství. Vždyť i sám kardinál Špidlík tomuto poslání zasvětil celý svůj život. Pokud budete mít kolem Velehradu cestu, zastavte se u hrobu našeho farníka a ve chvíli ticha poděkujte za jeho život a dílo, které obyčejný kluk z Boskovic vykonal.
Fotky z naší cesty si můžete prohlédnout na
http://picasaweb.google.com/farnostBoskovice/VelehradKardinalSpidlik#
Iveta a Petr Nečasovi
Jeden den na Petrově
Dne 20. května 2010 jsme - děti z náboženství a katecheté - přijali pozvání od otce biskupa Vojtěcha Cikrleho na "Jeden den na Petrově". A co nás tam čekalo?
Ještě při cestě do Brna jsme byli rozděleni do skupin podle tříd. Dostali jsme pásky podle barvy a čísla skupin. Když jsme přijeli na Petrov, tak byla mše a po ní jsme podle skupin plnili úkoly. Pak jsme se dívali na divadelní představení - Jeden den kněze. Na závěr jsme dostali požehnání od otce biskupa a potom ještě zmrzlinu.
Kristýna Ošlejšková
P.S. Ondra ministroval :-)
A teď dojmy všech zúčastněných: Co se mi nejvíc líbilo na Petrově?
Anežka P.: “Hra s kartičkama - měli jsme složit slovo BREVIÁŘ.”
Marek L.: “Plnění úkolů.”
Ondra M.: “Ministrování s otcem biskupem.”
Pavel P.: “Soutěže, hra u otce Dona Boska, kdy jsme měli přelézt po udělaném žebříku do nebe - ‚do náruče‘ Dona Boska.”
Aneta L.: “Líbila se mi velká katedrála.”
Kristýna O.: “Jak jsme chodili po stanovištích.”
Alča L.: “Líbilo se mi to, že jsme mohli jít tam, kam se normálně nedostaneme. Konkrétně do biskupské kaple, kde nám otec biskup povídal něco z historie a pomodlil se tam s námi.”
Kačka V.: “Katedrála.”
Jeník K.: “Jak jsme se modlili s otcem biskupem v kapli.”
Vojta M.: “Plnění úkolů, zmrzlina.”
Martin O.: “Soutěže, zmrzlina.”
Honza L.: “Jak jsme byli v biskupské kapli.”
Verča O.: “Hra ve sklepě.”
Svatojánci zpívali na jižní Moravě
Na pozvání otce Josefa zavítal svitávecký pěvecký sbor na Mikulovsko. První jeho zastávkou byly Pasohlávky. Zde v kostele sv. Anny zpívali při jednotlivých částech mše svaté. Mši sloužil P. Josef Kohoutek. Po skončení nás zdejší duchovní správce seznámil s historií kostela a zvláště poukázal na jeho interiér, kde všechny nejvíce zaujal nový obětní stůl s vystupující trnovou korunou. Po jeho kruhovém obvodě jsou znázorněni čeští světci. Dále ambón znázorňující vinnou ratolest beroucí si vláhu z Jákobovy studny.
Po vyčerpávajícím výkladu otce Josefa odjel sbor na oběd. Posilněni výborným obědem zajeli jsme do cíle našeho zpěvního putování a tím byl Brod nad Dyjí. Zde se konala poutní slavnost k sv. Janu Nepomuckému, jemuž je kostel zasvěcen. Kostel byl zaplněn nejen místními věřícími, ale také připutovali lidé z okolí, a to z Dolních Dunajovic, Pasohlávek, Novosedel i odjinud. Hlavní poutní mši sloužil P. Jan Klíma, kaplan z kostela sv. Jana Křtitele v Mikulově. Spolu s ním tuto mši sloužil jáhen Dr. Jiří Bůžel z Pohořelic. Svatojánský sbor k jednotlivým částem mše zazpíval skladby: Vstal z mrtvých Kristus, Jubilate Deo, Zdrávas Maria, Hostias, Vzkříšený a na závěr skladbu Abraham. V obou kostelech na varhany doprovázel Jiří Pohl a sbor řídila Leontýna Koryčánková.
Každému účastníkovi této poutní slavnosti brodecké ženy napekly a rozdávaly poutní koláče. Po skončení se sbor odebral ke společnému posezení a zpěvům moravských, českých i slovenských písniček za doprovodu harmoniky a kytar. Za pozvání a milé přijetí sbor otci Josefovi upřímně poděkoval a večer se vrátil do svých domovů.
Miroslav Holík
Končí Rok kněží
Určitě jste zaregistrovali, že letošní rok (19. 6. 2009 – 19. 6. 2010) byl papežem vyhlášen Rokem kněží. Stalo se tak u příležitosti 150. výročí úmrtí svatého faráře z Arsu Jana Maria Vianneye, patrona kněží v duchovní správě.
Tento výjimečný kněz, který žil zhruba na přelomu 18. a 19. století, neměl začátky své kněžské dráhy úplně jednoduché (neměl žádné vzdělání, potýkal se s velkými studijními problémy, neměl dobrou paměť a “do své nanicovaté hlavy nemohl nic dostat”). Ale protože od mládí cítil velkou touhu stát se knězem a život se mu stal hlubokou modlitbou, měl dar obrovské vytrvalosti a trpělivosti. Už jako dospělý kněz říkal: “Jak je pěkné, když se každá věc dělá s Bohem!... Když s Bohem pracuješ, On tvou práci požehná, On posvětí všechny tvé kroky…”
Rok kněží můžeme chápat i tak, že všichni tito posvěcení mužové měli po celý rok svátek. Celý rok jsme měli možnost přát jim vše dobré, nosit je v srdci, modlit se za ně, vyprošovat jim požehnání a sílu. A děkovat Bohu, že vůbec máme svého kněze, navíc s takovými “bonusy” jako je smysl pro humor, otevřené srdce, dveře i vrata pro všechny farníky…
Tři citace k zamyšlení:
“Kněžské povolání je zvláštním mixem svobodného umění a vojenské poslušnosti, zdůvodňované ovšem náboženskou vertikálou.”
“Kněz je v reálu konfrontován s problémy, ke kterým není kompetentní, zabývá se krytinou, granty na opravu fasády, sháněním lešení a korespondencí s památkáři. Tiše se navíc předpokládá, že bude organizovat ministrantské turnaje v kopané a zájezdy do Svaté země.”
“Dnešní inzerát hledající kněžského adepta by mohl mít přibližně takovýto text: ‘Hledáme mladé muže, starší osmnácti let, ochotné žít nejprve pět let v semináři, poté se zavázat slibem poslušnosti vůči svým biskupům, následně ochotně žít jako kočovníci, bez jistoty, zda v dané obci na dané faře budou bydlet ještě příští týden, příští měsíc, nebo do smrti. Celibát podmínkou. Práce bude naprosto odlišná od vzdělání, kterého se jim dostane. Plat deset tisíc čistého měsíčně. Po smrti – snad – království nebeské.‘ ”
Alžběta Klusáčková st
Ze zkušenosti doporučujeme
Ubytovanie v súkromí – Liptov, Nízké Tatry
Prizemie: 4-5 ložková izba, kuchyňa, společenská miestnosť, kúpeľňa
Podkrovie: 3 ložková izba s kúpeľňou, kuchyňa
Privát 305, Partizánska Ľupča 305, tel. 00421 905 487 758, 00421 905 586 926
e-mail: privatgalfy@liptovnet.sk, www.emily.spanie.pl
Antonín Klíč
Svědectví
Moje cesta na léčení do lázní
Dne 14. března 2010 jsem odjížděla na lázeňské léčení do Františkových Lázní. Protože nástup připadl na neděli, musela jsem jet nočním rychlíkem v 0.30 hod. z Brna, jedoucím ze Slovenska. Jiný spoj neexistoval. U pokladny mě informovali, že jede přímo až do Fr. Lázní, tedy bez přestupování. Čekání jsem si krátila tím, že jsem se v duchu modlila růženec a modlitbu k andělu strážnému, abych šťastně dojela.
V čekárně jsem byla jediná žena, ostatní byli muži různého věku, nikdo z nich nebyl opilý ani bezdomovec. Když dva muži uviděli na mém krku křížek, hned mě napadli slovy: “Paní, vy jste věřící?” Odpověděla jsem: “Ano, jsem věřící.” Oni na to: “Tak nám teda řekněte a vysvětlete, co to ti kněží nyní dělají atd.?” Řekla jsem jen: “Na toto já vám odpovídat nebudu.” Vstala jsem, oblékla si kabát a chtěla odejít. V tom okamžiku vstala též mladičká, krásná dívka, elegantně a vkusně oblečená. Vůbec jsem nezpozorovala, kdy tam přišla. Chytla mě za levou ruku, vzala všechna moje zavazadla a řekla: “Pojďte.” Šla se mnou na nástupiště, a když přijel vlak, nastoupila bez jediného slova se mnou. V kupé mě usadila, rozdělala lehátko na spaní, svlékla mi kabát a zavazadla dala nahoru. Pak mi dala najíst a napít. Vše bylo hygienicky čistě zabalené, ovoce oprané. Co to bylo za jídlo, nevím. Byl to bochník z rýže s něčím - nikdy jsem nic takového nejedla. Najednou mě vzbudila slovy: “Praha.” Rychle mě oblékla, vzala opět zavazadla a vystoupili jsme. Zavedla mě do haly, posadila na lavičku a přinesla šálek horké čokolády a jídlo. Peníze odmítla.
Za půl hodiny jsme nasedly do rychlíku, který jel do Chebu. Opět vše zařídila. Vedla mě s takovou láskou a něhou jako moje maminka a já jí plně důvěřovala jako mé zemřelé mamince, kterou jsem nesmírně milovala pro její dobrotu a lásku, s jakou mě vychovala.
Když přišla průvodčí se slovy: “Děvčata, zamkněte se, máme ve vlaku zloděje,” dívka opět vše zařídila, ustlala mi a hlídala mě. Vzbudila mě až v Chebu. Rychle jsme přestoupily do vláčku a vystoupily až ve Fr. Lázních, kde mi podala ruku a beze slova odešla. Peníze za odměnu si nevzala, jen v rychlosti jsem jí dala pohledový obrázek, na němž byl Pán Ježíš a slova “Aleluja”. Ten si vzala.
Když jsem se pak dozvěděla, že mě v Brně špatně informovali, protože rychlík z Prahy pokračoval do Berlína, a ne do Fr. Lázní, padl na mě strach, co vše se mohlo stát. Já bych klidně spala a probudila se až v Berlíně, nebýt této dívky.
V lázních se mě ptali, jak se mi cestovalo. Když jsem jim to vše vyprávěla, všichni jednohlasně řekli: “To byl váš anděl strážný!!!”
K. N
Ze zkušenosti doporučujeme
Rekreace na chalupách v Orlických horách
Rekreační pobyty v Orlických horách pro rodiny i větší skupiny za přijatelné ceny a s možností polopenze. Krásné prostředí pro turistiku, houbaření, možnost návštěv hradů, zámků a muzeí. Více informací na tel. čísle 776 634 790, 739 944 903 nebo www.ubytovanihory.wbs.cz, www.magicshow.wbs.cz
Antonín Klíč
Velikou vzpruhou mi byla víra v Boha
Vzpomínka na P. Stanislava Schneeweise
Jak říkávala matka Marie, “Stanislav si přinesl při svém narození několik P. Narodil se v pátek 5. 5. 1905 o páté hodině odpoledne.” Rodiče Jan a Marie Schneeweisovi byli rolníky v obci Šubířov-Chobyně u Konice na Drahanské vysočině. Provozovali také hostinskou činnost. Stanislav byl stářím druhý ze čtyř sourozenců.
V raném mládí byl u prvního sv. přijímání a následně přijal svátost biřmování. V roce 1917, když mu bylo dvanáct let, jej rodiče vyslali do Kroměříže, kde se stal chovancem arcibiskupského semináře a následně maturantem na Arcibiskupském gymnáziu. Láska k Bohu jej přivedla do kněžského semináře v Olomouci. Během studia byl činný v několika kroužcích, zejména v mariánské družině a předsedou Stojanovy literární jednoty bohoslovců. Na kněze jej vysvětil 5. 7. 1929 olomoucký arcibiskup Dr. Leopold Prečan. Při následné primici zazněla z úst družičky jakoby prorocká slova básně, z níž vyjímáme:
“Důstojný pane!
V době těžké, plné bojů,
církev otvírá vám brány,
spěcháte vstříc utrpení,
jako svatí do arény.
Za vznešeným jdete cílem,
o království Božím sníte,
zklamání a hořký nevděk,
na svých cestách nevidíte...”
Po absolvování bohoslovecké pouti do Říma nastoupil za kooperátora a následně administrátora ve Slušovicích u Zlína. Po pětiletém působení byl jmenován duchovním správcem v Olomouci-Hodolanech po P. Josefu Hlouchovi, pozdějším biskupu českobudějovickém. V Olomouci-Hodolanech působil od 25. 8. 1934 až do svého zatčení 2. 8. 1950.
Vedle činnosti v duchovní správě učil na obecné a měšťanské škole a na škole pro výchovu farních sester a laických katechetek v Přerově. Byl předsedou okresní Charity pro město Olomouc, ředitelem Arcidiecézní katolické akce, předsedou Pastoračního referátu pro arcidiecézi olomouckou, asesorem arcibiskupské konsistoře v Olomouci, děkanem pro děkanát velkobystřický a členem výborů diecézních sdružení: Arcidiecésní Charity, Arcidiecésního Apoštolátu sv. Cyrila a Metoděje a Matice svatokopecké.
Byl aktivní i v literární a publikační oblasti. Sepsal spis Hodolany farností, Kroniku rodiny Jana Schneeweise z Boskovic L.P. 1624-1960 a mnoho svých představ a názorů zejména na církevní liturgii. O tyto dokumenty byl zájem především u kněží, kteří s ním byli vězněni a o jeho díle věděli. Po úmrtí P. Stanislava tak byly většinou rozebrány, již je nestačil publikovat. Byl i aktivním znalcem a propagátorem rozšíření umělého mezinárodního jazyka esperanta.
Pokračování v příštím čísle
Pro zasmání
Připravila Liduška Dobrozemská